Sobec

Vztah – Rozpad

Zní to nadneseně, ale zatím jsem nenašel vztah, včetně manželství, kde by si partneři navzájem nepřipadali jako sobci. „Je to hodný člověk, ale takový malý sobeček“. To je nejjemnější tvrzení na téma „sobec“.

V bdělém vědomí – jakmile se v něčem nevyznám – vznikají bleskově jalové, tak řečeno „prázdné“ myšlenky: „Nenapadlo ho koupit mi zmrzlinu, je to sobec a myslí jen na sebe“. Když někoho něco nenapadne, tak za to přece nemůže. Být ustavičně zaujat tím, co druhý chce a čekat, že budu vyplísněn, že ho (ji) něco nenapadlo, je jednak nesnesitelné, jednak nemožné.

Protože se nezacvičujeme v párovém myšlení, v němž musíme 50% rozhodování obětovat druhému, nemyslíme párově, ale individuálně a přespříliš brzy si připadáme jako sobci. Nezačneme řešení hledat, ale vyboxovávat.

Pojem sobec má srozumitelný smysl, ale nesrozumitelný situační význam. Uvažujme elementární příklad: muž přijde z práce domů a na dvacet minut si lehne. Žena začne všelijak hartusit, protože jí manžel připadne jako sobec, který místo, aby se s dětmi učil, leží. Manžel považuje manželku za sobce, která ho po práci nenechá dvacet minut v klidu ležet. Srozumitelný význam může pojmu „sobec“ dodat až třetí osoba (dnes se říká pozorovatel nebo expert), která třeba řekne že na dvacet minut ležení má muž právo, protože učit se s dětmi je na dvacet minut odložitelné.

Jinak dokud neumíme párově myslet, to znamená respektovat, co druhý chce – ovšem tak, že respekt musí být oboustranný, jinak si budeme připadat jako sobci, ač jimi jinak nejsme.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.