Provinění ve vážném vztahu I.

Vztah – Partnerství

Minulé „vyčítání“ nás přivedlo k nesmírně závažnému problému, totiž provinění ve vztahu. Rád bych každého přesvědčil, že provinění, byť zjevné a prokázané, nesmí vést k lamentujícímu vyčítání. Nic se nevyřeší, jen se vzájemně zprotivíme.

Pro řešení viny a trestu má společnost policejního vyšetřovatele, státního zástupce, soudce, obhájce a případně ještě soudního znalce. Máte takové instituce doma v manželství nebo v jiném dlouhodobém vztahu? A uvažte, že v minulém století se v našich zemích pevně zakotvil vztah ve formě rovnoprávného páru, kde bez přítomnosti třetího, tak zvaného svědka události, můžeme sice konstatovat jistá provinění (manžel přišel o dvě hodiny později a byl opilý), ale podle jakého právního kodexu máme posuzovat míru provinění a podle jakého vzoru máme trestat? A co když manžel svou vinu popře anebo, co když prohlásí, že podle zvyku v jeho rodišti směl muž přijít z hospody, kdy chtěl.

Je vhodné být v otázce provinění v manželství více znalý, protože naprostá většina krizí vzniká právě na základě toho, že jeden druhého nařkne, že se nějak provinil. Všichni do jednoho vycházíme z tak řečeného deontologického hlediska, to jest představy „co býti má“ nebo jinak také „co je správné, aby bylo“. A v tom začíná drama manželství, že ani odborníci to nevědí přesně a manželé se mohou v mnoha hlediscích od sebe lišit. Má například žena právo „seřvat“ muže, protože jí znečistil ubrus?

Ztráta orientace v tom, co se má a nemá vede vždy k nějaké závadě dorozumívání, právě jako je vyčítání nebo vůbec hádka

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.