Rozhovor s Miroslavem Plzákem

 

KDE? Ring

KDY? 1.1.1997

Autorka: JANA FLAŠKOVÁ
Foto: archiv Miroslava Plzáka

Sešli jsme se v restauraci na Starém Městě. Čekal u stolečku, popíjel minerálku a mé zpoždění komentoval slovy: dochvilnost je výsadou králů. Později prozradil, že je akorátní po tatínkovi, bankovním úředníkovi. Na vysoké škole nesnesl nepřesnost nebo nespolehlivost, teprve léty se naučil být tolerantní.

Proč zapíral jedničky?

Dětství Miroslav Plzák prožil v Holešovicích. Rád vzpomíná na ulici U Uranie, kde bydlel třicet čtyři let. „Byl jsem hodný, nezlobivý chlapec. Matka mě strašně rozčilovala, neustále se starala, jestli mi není zima, jestli něco nepotřebuji, jak už to u jedináčků bývá. Chtěla, abych nosil samé jedničky, od čehož jsem se osvobodil ve dvanácti letech — když jsem nějakou dostal, zatajil jsem jí to a měl jsem radost, že se mnou nemůže chlubit,“ přiznává dnes podvůdek. Ač se to, vezmeme-li v úvahu, kolik napsal knih, nezdá, češtinu si příliš neoblíbil a slohová cvičení přímo nenáviděl. „Bavila mě matematika a biologie, chvílemi zalituji, že jsem se jim nevěnoval.“ Možností uplatnění měl víc. V roce 1944 pracoval jako pomocný dělník ve firmě Ampér. Kolegům často předváděl scénky, při nichž doslova brečeli smíchy. Parodoval Hitlera, současné politiky i šéfy. „To jsem zdědil po mamince. Všichni tři její bratři byli úžasní srandisti. Na Mikuláše nebo na silvestra dělali legraci pro široké okolí. Velice mě ovlivnili i tím, že mě už v šesti letech naučili pytlačit. Postupně jsem lovení zvěře zlegalizoval mysliveckými zkouškami, ale ve čtyřiceti letech se to ve mně z ničeho nic zlomilo a začalo mi být zvířat líto,“ říká Miroslav Plzák, který dnes nezabije ani mouchu.

Z prvního rande utekl

A jak člověk, který léta nahlížel do českých ložnic, sbíral milostné zkušenosti? Poprvé se zamiloval, když mu bylo šest let. „Samozřejmě k ničemu nedošlo. Z první schůzky jsem dokonce utekl. Ženy obyčejně nechápou, co je to mužský ostych, ale věřte, je obrovský!“ Rád vzpomíná na svou velkou lásku — Mirku, která bydlela ve stejné ulici. Když ho opustila, tři dny žalem nejedl. „Byla to panensko-panická láska a všimněte si — pojmem velká láska označujeme vždy lásku nešťastnou. Pak jsme se vídali dál, ale už to nebylo ono. Když ve čtyřicátém pátém roce přijela ruská armáda, všiml jsem si, že pro ni jezdí nějaký vojáček džípem. Za láhev alkoholu mi prozradil, kdo je mým soupeřem. Byl to sám maršál Rokosovski. Možná si ho představujete jako nějakého Koněva, ale byl to krásný a důstojný pán.“ I období války si Miroslav Plzák dokázal zpříjemnit. „Byla doba zatemnění, to se balily holky!“ Parta kluků se dala dohromady s partou holek a společně vyráželi nejčastěji do Tróji, kde docházelo ke koutkování. „Ten výraz neznáte?“ reaguje na můj tázavý pohled. „Znamená to, že ve dvojici se vytratily někam do ústraní.“

Zaučila ho profesorka

Tyto vztahy přesto zůstávaly nesexuální. „Chodili jsme na procházky, drželi se za ruce a opatrně usilovali o vzájemné doteky. Je škoda, když se spolu dva nejprve vyspí a pak teprve začnou budovat vztah. Mně se stala osudnou až hra na klavír, přesněji krásná a o šest let starší paní učitelka. Bylo mi sedmnáct a půl roku a napinil jsem tak statistiku věku prvního sexuálního styku. Má profesorka byla v té době zasnoubená, ale to našim schůzkám nebránilo. Když mi potom vyšla kniha Plzák se zpovídá, bála se, aby to nečetl její manžel. Znal jsem ho, věděl o nás a žárlil teprve ve stáří. Klavíristka už nežije, ale od známého jsem se dozvěděl, že posledních půl roku před smrtí tu knížku pořád opatrovala,“ uzavírá Miroslav Plzák 1.část našeho povídání.