Lidské osudy bývají zajímavější než díla romanopisců

KDE? časopis Katka
KDY? 12.6.2002

 

Proč lidé hledají lásku v seznamovací kanceláři?

Doby pana profesora Gutha-Jarkovského jsou už naštěstí za námi a mnohé z jeho pouček slušného a společenského chování zůstaly společně s ním v minulém tisíciletí. Jinak by totiž mnohá z nás musela marně čekat u restauračního stolu při čaji o páté, než nás jakýsi galantní elegán přijde vyzvat k tanečku, pak nám nenásilným způsobem sdělí, že by nás rád viděl, a my bychom musely několik schůzek čekat na první pusu, protože ta přece nesmí padnout dříve než na 3. setkání. A ještě by měla být směřována nikoliv na ústa, nýbrž na naši ručku, krytou rukavičkou. Přiznejme si, že takový způsob „balení“ nás sice uchvacuje ve filmech pro pamětníky, ale pokud by ho chtěl někdo uplatnit v dnešní době, považovaly bychom jej za blázna. Dnešní doba si žádá razanci a přímost bez okolků. A pravidlo, že ženu oslovuje muž a nikoliv naopak, se už také stalo přežitkem. Stejně jako pověra, že seznamovací agentury jsou poslední záchranou pro zoufalce a pro, řekněme, „nepříliš hezké“ lidi, kteří mají problémy se seznámením nezprostředkovanou cestou. Podle statistiky jsou totiž nejčastějšími klienty seznamovacích agentur lidé mezi dvacátým a třicátým rokem věku, středoškolsky vzdělaní a považte více než pěkní.

Důvodem, proč místo diskotéky či taneční zábavy zvolili pro seznámení seznamovací kancelář, jsou vyšší nároky na partnera, nebo nedostatek času, bud‘ kvůli povolání, či kvůli závazkům z předchozího vztahu.

Láskyplné objetí však potřebujeme všichni, a tito lidé nejsou výjimkou. Do redakce nám přišlo mnoho dopisů, ve kterých se nám čtenářky svěřily se svým štěstím ze seznámení právě prostřednictvím seznamky, a my je s radostí otiskujeme, abychom vám dokázali, že láska nekvete jen v máji, ale po celý rok a že může vyrašit třeba právě přes seznamku.

Každý z nás potřebuje náruč ve které najde útočiště.

Každý z nás potřebuje náruč ve které najde útočiště.

Monika byla až do svých pětadvaceti let vzorovou ukázkou pro šťastný život. V posledním ročníku střední školy začala chodit s Pavlem, dva roky po maturitě se vzali, rok po svatbě se jim narodila Kristýnka. Pavel měl solidní zaměstnání ve firmě se zahraničním kapitálem, takže nouzí netrpěli. Vracíval se z práce sice pozdě večer, ale víkendy si vyhrazoval čistě pro rodinu. „Všechny kamarádky mi záviděly,“ píše Monika (28) z Prahy. „Jenže pak Pavel dostal nabídku pracovat v Americe a tehdy začaly naše problémy. On chtěl jet, já ne. On viděl šanci, jak se zdokonalit ve své profesi, já zase, že opustím kamarády a rodiče. Že tam za oceánem budu sama. Ale řekla jsem si, že bych měla Pavla podporovat, a tak jsem svolila. Za měsíc už jsme přistáli na letišti v Kalifornii.“ Společnost jim zajistila ubytování. Monika s Kristýnkou si začaly zvykat na nový domov, učit se jazyku. Pavel budil dojem, že už musel v Americe někdy žít. Cítil se tu jako ryba ve vodě. Jenže asi po 3 měsících začal chodit z práce čím dál tím později, byl podrážděný, nervózní, snadno vybuchl. Když se Monika snažila dopátrat příčiny jeho chování, dozvěděla se, že navázal vztah s kolegyní, že se chce s Monikou rozvést, jen dosud nevěděl, jak jí to má říct.

Monika se vrátila s Kristýnkou obratem domů s tím, že rozvod vyřeší papírově. Zhroutil se jí svět. Myslela, že nalezne pochopení u svých rodičů, ale dočkala se pravého opaku. „Vynadali mi, že jsem se vzdala příliš snadno, že to já vlastně zapříčinila rozpad našeho manželství a že mě nechtějí vidět. Musela jsem se naučit žít sama s Kristýnkou. Zprvu jsem nevěděla, co si počít, ale záhy mi došlo, že v první řadě si musím najít práci. Kristýnku jsem proto dala do školky a nastoupila jsem jako asistentka do jedné firmy.“ Netrvalo to dlouho a Monika povýšila na vedoucí obchodního oddělení. To vyřešilo její finanční situaci. Po roce samostatného života jí však začalo chybět vřelé objetí někoho blízkého. Někoho, kdo by ji políbil, kdo by jí řekl, že ji má rád. Zkušenost ji přesvědčila, že „pařby“ s kolegyněmi nebudou tou pravou cestou k seznámení.

Proto se obrátila na seznamku. Při první návštěvě obdržela 200 jmen a kontaktů. Půlku jich vyřadila ve videoseznamce, několika zavolala a sešla se s nimi, a pak se zamilovala do Karla. „Je o 5 let starší a já ho miluji pro jeho moudrost a krásný vztah ke Kristýnce. Po dlouhé době se cítím být opravdu neskonale šťastná.“

Cesta Veroniky (25) z Mladé Boleslavi k lásce byla sice o poznání méně dramatická, ale přesto jako by vypadla z nějakého příjemného romantického filmu. „Studovala jsem na vysoké škole,“ píše Veronika. „Zcela programově jsem nechtěla žádného kluka, protože jsem věděla, že být zamilovaná, začnu flákat učení. Proto jsem chodila tak maximálně do knihovny a byla vhodným terčem posměchu spolužaček, které mě označovaly za divnou a za jasnou lesbičku.“ Jednoho dne Veronika náhodně zaslechla, jak se spolužačky vsází, že jediný, kdo si na blízkou volbu studentské miss nepřivede partnera, bude právě ona. Tehdy se rozhodla pomstít se jim za všechny ty úšklebky. „Jenže kde najít za 2 dny chlapa? Taková drsňačka nejsem, abych šla do ulic a lovila. Tak jsem zašla do seznamky, abych si tam vybrala někoho, kdo by mě na miss doprovodil. Asi to nebylo příliš čestné, ale neměla jsem na výběr.“

Spolu

Z nabízených klientů ji zaujal Roman. Proto mu zavolala a domluvili si schůzku, na které mu po pravdě řekla, že jí nejde o seznámení, ale jen o doprovod. „Bylo mu líto, že z toho nebude víc. Líbila jsem se mu, jak mi řekl. On mně také, ale já si to nechala pro sebe,“ píše dále Veronika. Ve stanovený den pro ni přišel Roman na kolej, doprovodil Veroniku na studentský galavečer, a spolužačky se nestačily divit. Veronika si s radostí vychutnávala své vítězství. S podobnou radostí ovšem vnímala také Romanovu přítomnost. Slovo dalo slovo, oni se sešli znovu, pak znovu, a na letošní září plánují svatbu. „Školu jsem dodělala sice s odřenýma ušima,“ podotýká Veronika, „ale co by člověk neobětoval pro lásku?“