Krize mužství

KDE? Magazín DNES
KDY? 29.9.2011
Autorka: Scarlet Wilková

Kdyby život dnešních mužů sledovali jejich dědové, byli by v šoku. PARTNERKY JSOU TEĎ MNOHEM NÁROČNĚJŠÍ.

Muž přestal rozhodovat o tom, kdy a koliku bude mít dětí. To, zda žena používá, či nepoužívá antikoncepci, prostě neovlivní.

Když muž nepomáhá při koupání, přebalování, zasypávání a bavení dítěte, je označen za šovinistu. Je ženou opuštěn a své dítě pak vidí jen jeden víkendový den dvakrát za měsíc.

Už nemůže přijít z práce a plácnout sebou na gauč. Nemůže, protože jeho žena také chodí do práce a po návratu domů sebou na gauč neplácne. A muž ví, že kdyby do práce nechodila, neutáhli by hypotéku. Což by bylo známkou toho, že je jako muž na nic, protože není schopen rodině zajistit pořádné bydlení. Zatímco dříve žena od muže po roční známosti očekávala žádost o ruku, a když se dotyčný tvářil nechápavě, byl k sňatku dříve nebo později dotlačen, dnes partnerka říká: “Svatba je zbytečná, je to jen papír …”. Říká to, i když by ve skutečnosti ten romantický den v krásných bílých šatech chtěla zažít, jenže to by si pak připadala, že se muže doprošuje, a to nepřichází v úvahu. A protože muži nejsou schopni pochopit, že ženy velmi často říkají přesný opak toho, co si přejí, bylo loni uzavřeno nejméně svateb za posledních dvě stě let.

V restauracích, kavárnách, na zahraničních zájezdech, v kinech, v divadlech, všude tam početně ženy převažují. Novinové stánky jsou zahlceny časopisy pro ženy. Herečka Dagmar Bláhová dokonce říká, že ženská emancipace pokročila natolik, že je čas začít mluvit o nutnosti emancipace mužů.

Do kina se teď hodně chodí na film Muži v naději. Jeho režisér Jiří Vejdělek vsadil na úvahy o krizi mužství a název snímku vysvětluje slovy: “Že se mužům povede zastavit ústup z pozic, přesněji úprk z pozic.” Zatímco před padesáti lety by o obtloustlého třicetiletého plešatějícího řemeslníka byla mezi pětadvacetiletými dívkami rvačka a mnohé by s ním ochotně otěhotněly, aby si je takzvaně musel vzít, dnes má takový muž dost jasnou vyhlídku: partnerku nenajde. Není o něj zájem. Moc šancí nemá, ani když vyrazí do seznamky.

“Ženy si kladou čím dál vyšší požadavky” říká Oto Kronrád, majitel videoseznamky Grand, největší seznamovací agentury v Česku. O snech žen o ideálním partnerovi toho ví jako málokdo. “Ideál je většinou štíhlý, mladý, vysoký, tmavovlasý, galantní sportovec, samozřejmě nadprůměrně finančně zabezpečený a s vlastním bydlením. Takový, který bude mít současně dost času trávit volno s partnerkou a rodinou. Ale jak to má muž stihnout, už ženy moc nezajímá. Čím jsou ženy starší, tím jsou jejich požadavky paradoxně vyšší. Náročnost žen je nyní extrémní a v devadesáti procentech případů mají nároky, na které nedosáhnou. Ano. slevují, ale jen málo a až s blížící se pětatřicítkou či dokonce čtyřicítkou ve strachu, že zůstanou samy bez dětí.”

MÁ MUŽ VĚŠET PRÁDLO?

Tato debata byla nedávno odposlechnuta v jedné pražské kanceláři:

Mirka, 37 let, jedno dítě, vdaná: “Když manžel začal být doma na mateřské, zpočátku jsem říkala, že mám nejlepšího muže na světě. Dohoda byla snadná, vydělávala jsem o dvacet tisíc více než on, učitel. Po roce a půl jsem si uvědomila, že spolu už nespíme. On mi večer vždycky povídal, co se synem celý den dělali, že zítra pojede nakoupit čistící prostředky, které mají v hypermarketu v akci… Já ho poslouchala na půl ucha a myslela, že jsem na to, co mě čeká v práci. Kamarádkám jsem vyprávěla, jak nám to doma skvěle funguje, ale když jsem ho jeden den pozorovala, jak vytahuje z pračky moje spodní prádlo a věší je na balkón, došlo mi, že takhle chlapa vidět nechci. Celé dny jsem se pohybovala mezi testosteronem hýřícími manažery, kteří si dokazovali jsou důležitost, a můj muž mezitím pral. Když šel syn do školky a muž do práce, zlepšilo se to. Ale už ho nechci nikdy vidět, když věší moje kalhotky.”

Miloslava, 33 let, bezdětná, svobodná, žije s přítelem: “Co bych za to dala, kdyby se Petr o něco staral. Tenhle týden jedu s autem do servisu, zařídím změnu smlouvy v pojišťovně, zarezervuju zimní dovolenou… Všechno je na mně, všechno zařizuju já.”

Klára, 30 let, jednodítě, vdaná: “Tak proč mu neřekneš, aby to zařídil on? Můj Honza vždycky říká, že mám vydat jasný příkaz, abych si pak nestěžovala, že zase všechno zvoral.”

Miloslava: “Protože by to zařídil blbě.”

Mirka: “Čtu si teď zajímavou knížku o tom, že komunikace je v manželství zbytečná. Půjčím ti ji. Je v podstatě o tom, že s chlapy je to těžší se dorozumět než se psi, že jsou jako méně chápaví.”

Hana, 41 let, dvě děti, rozvedená: “Nechápu, jak s nimi můžete vydržet. Já jsem ráda, že mám doma klid. Na co je vlastně potřebujete?”

No, na co? Toť otázka. Odpradávna býval nejzákladnějším pojítkem mezi mužem a ženou sex. I v tom přicházejí změny. Tady je názor z praxe, mluvím sexuolog Zlatko Pastor: “Před sto lety se nepředpokládalo, že by ženy ze sexu mohly také něco mít, byly nástrojem uspokojení muže. Nevěděly, co je orgasmus. Když některá něco takového prožila, byla zmatená. Dnes, když dvacetiletá holka nemá orgasmus, píše maily na všechny strany a chce vědět proč.” Ovšem nejednu ženu napadá: Co by dědové dnešních mladých mužů dali za to, kdyby měli v sexu rozvnocenně vzdělané partnerky a nemuseli řešit strach z jejich otěhotnění? Nepovažovali by to za ráj na zemi? Copak to dnešním mužům nevyhovuje?

“Mužům vyrovnaným se sebou samým to nevadí, ale mnohé to děsí,” míní sexuolog Pastor. “Obecně jsou totiž muži zranitelnějí a křehčí než ženy. Žena je zkrátka kvalitnější materiál a vůči chronickému stresu je odolnější. Mužům byla sebrána dominance ve smyslu fyzické síly. Obě pohlaví se stala stejně schopná, v mnoha směrech ženy muže předčí. Ale nevyhovuje to ani jedné straně. Ženy mají převahu a vlastně ji mít nechtějí. Rády by měly muže, kterého si váží a který je tak trochu vede, stará se o ně, míněno v dobrém slova smyslu, i když feministky to rády slyšet nebudou. Když toho muž není schopen, ženy vše berou do svých rukou a nezbývá jim, než aby se staraly o sebe, o děti i o tohoto muže. Některým mužům tyto soběstačné a schopné ženy imponují, ale časem jim začnou vadit. Stejně tak ženě, která je hrdá na to, že vše zvládá, časem začne vadit, že v muži nemá oporu, že si ho nemá proč vážit. Pereme se totiž s přírodou. Primární biologickou předurčenost jsme nechali převálcovat společenskými procesy.”

ÚBYTEK SAMCŮ

Na internetu se dá najít spousta stránek, které se úlohy muže v současné společnosti více či méně jasně týkají. Tak třeba tady máme Český svaz mužů. Předseda Jiří Šolc jeho založení původně zdůvodnil větou, že posláním této organizace je hájit ohrožený druh, což je bílý heterosexuální muž.

Existují i stránky s názvem Táto, jak na to. Tam si pánové sdělují dojmy, jaké to je být na mateřské, při jaké hudbě dítě nejlépe usíná a jakými hrami lze nejsnáze zabavit děti i sebe. Méně průhledné jsou stránky s názvem Chlapi. Jejich tvůrci a uživatelé už jdou totiž do hloubky, padají tam výrazy jako mužská spiritualita.

Pořádají semináře, přednášky s názvy jako například Cesta divokého muže. Přednášet jim jezdí americký mnich Richard Rohr. Ve Spojených státech pořádá pro muže výlety do pouště, jakési bobříky odvahy, pří nichž je vystavuje situacím, které už pánové v jedenadvacátém století neznají. Muži se tam učí, co je hlad a co je strach. “Za svůj život jsem viděl příliš mnoho zoufalých mužů, kteří si nevěděli rady se svým životem a v důsledku toho skrytě nenáviděli sami sebe. Západní muži dnes možná mají ekonomickou a politickou moc, ale velcí a silní nejsou, nenaučili se zacházet s bolestí a porážkou,” uvádí Richard Rohr své přednášky.

NEŽIVÍŠ, TAK NEPŘEPÍNEJ

Tato debata byla nedávno odposlechnuta v jedné ostravské restauraci:

Martin, 41 let, dvě děti, ženatý: “Fakt už mizím. Musím vyzvednout Amálku ze školky, a pak jdeme s Lukášem plavat.”

Petr, 38 let, jedno dítě, svobodný, žije s přítelkyní: “Jdu už taky. Klára chodí každou středu na angličtinu, už tak bude naštvaná, že se jen těsně mineme. Však víš, jak si zakládá na tom, abychom spolu večeřeli a komunikovali. Jo, chlape, jak doma nekomunikuješ, jsi debil.”

David, 37 let, jedno dítě, rozvedený: “Jo a já vám zapomněl říct, že z té soboty nic nebude. Fakt nemůžu. Jana jede někam s tím svým a hodilo by se jí, kdyby byl malý tenhle víkend se mnou. Jsem rád, těším se, že s ním někam vyrazím. Dovedete si vůběc představit, že svoje dítě nevidíte dva týdny a každý večer s ním tráví nějaký cizí chlap?”

Petr: “Buď rád, že je s ním doma aspoň chlap. Žena mého kolegy po rozvodu začala žít s ženskou a společně vychovávají jeho děcko. To musí být na mrtvici.”

Tomáš, 32 let, svobodný, bezdětný: “Jak vás tak poslouchám, nikdy se neožením. Na co ty ženské vlastně máte?”

A protože už víme, že ženy jsou v požadavcích na partnery čím dál náročnější, je čas zjistit, jak je tomu naopak. Tady je zkušenost Oty Kronráda, majitele videoseznamky GRAND: “Dnes, v době polotovarů, myček, automatických praček, čistíren a nežehlivého prádla muži neočekávají od ženy v první řadě servis, ale mnohem víc ocení, když je žena také milou kamarádkou, které se mohou svěřit a zasmát se s ní. Ano, je určitý ústup z pozic. Ale co se nemění po staletí, jsou vysoké požadavky mužů na vzhled ženy.”

Muži už nemají příležitost dokazovat ženám svou sílu, obratnost, chytrost. V běžném životě se totiž nedostávají do situací, ve kterých ženě nezbývá než vydechnout: áaaach. Dříve muži stavěli domy, do kterých pak své ženy přivedli. Opravovali je, nosili do nich dříví, dávali pozor, aby rodinu někdo nenapadl, a když se tak stalo, bojovali. Dnes musí volat odbornou firmu nebo v horším případě linku 158. I kdyby chtěli budovat, opravovat, hlídat a bojovat, nemají k tomu příležitost. Kdo si chce stavět barák, musí na něj především vydělat, a když vydělává, nemá čas se ochomýtat kolem vlastní rodiny, to dá rozum.

Zabojovat je dnes příležitost jen při sportu. Jenže, když jdou muži s kolegy měrit sílu na fotbal nebo na tenis, jejich ženy nesedí na tribuně a nedělají to potřebné obdivné “áaaach”, nýbrž říkají: “No jo, já si nemůžu dovolit flákat se dvakrát týdně večer na fotbale, to bychom tady shnili ve špíně.” Mužný boj při sportu ženy berou na vědomí jen tehdy, pokud správně vydedukují, že jde o sport profesionální a něco z něj kápne.

V minulosti vznikla sci-fi literatura na téma: Až svěu budou vládnout ženy. Vladimír Páral napsala román Země žen, mužští hrdinové jsou v něm na tom dost bídně, v podstatě skončili jako levná pracovní síla. Podobné téma zpracoval Robert Merle v románu Muži pod ochranou. V něm muži vymírají v důsledku epidemie, vládu přebírají ženy a ty se zbývající muže nijak moc nesnaží zachránit, naopak. V osmdesátých letech byla hitem polská komedie Sexmise, film o dvou mužích, kteří se nechali zmrazit a probrali se v budoucnosti, kdy světu vládnou ženy, přičemž muži mezitím vyhynuli. Mimochodem, tou budoucností tvůrci mínili současné jedenadvacáté století.

Ostatně, i v úspěšném snímku Knoflíkáři z roku 1997 byla scéna, která psychicky slabším jedincům mužského pohlaví naznačovala, jak to s nimi může dopadnout. Diváci jistě pamatují, jak Eva Holubová řekla u televize Rudolfu Hrušínskému: “Neživíš, tak nepřepínej!”

Takže je čas začít pracovat na tom, aby to nakonec nedopadlo jako v těch sci-fi příbězích. Protože my ženy ve skutečnosti chceme žít s muži. Chceme, aby byli silní, odvážní, uměli nás ochránit. No, a k tomu by měli umět přebalit dítě, zabavit je, nakoupit potraviny v takovém složení, aby se nich dal uvařit oběd, a neutratit pět stovek za nesmyly, večery s námi trávit doma, ptát se nás, jak jsme se měly v práci, vyprávět nám, jak se oni měli v práci, říkat nám, co cítí, jezdit s námi na dovolenou, na pláž, ležet s námi na té pláži, občas nám koupit kabelku, jen tak, ne proto, že něco provedli…

No jistě chápete, pánové.