Kdo koho dostane a proč?

KDE? Magazín Dnes
KDY? 26. února 2009
Autorka: Scarlett Wilková

Je při výběru partnera důležitější chemie nebo matematika?

Čím to je, že jsme si s někým schopni povídat 5 hodin v kuse, náramně si rozumíme, a přesto nás nikdy nenapadlo, že by ze vztahu mohlo být něco víc, natož spolu skončit v posteli? A čím to, že v ní nakonec skončíme s někým, kdo se nám zpočátku nijak zvlášť nelíbil, není extra zábavný a jeho zálibám vůbec nerozumíme? A kdyby jen v posteli. Nakonec se ještě vezmeme a to manželství, světe, div se, trvá řadu let. Co vlastně způsobuje, že se dají dohromady právě určití lidé a ne jiní?

„Za to, že se ti 2 zamilují, může odlišná struktura imunitního systému,“ vysvětluje Mgr. Oto Kronrád, zakladatel největší seznamovací agentury u nás, videoseznamky GRAND.

Fuj, že to zní nehezky? Jenže tento pán ví, o čem mluví. Ve své databázi má 115 tisíc Čechů a Češek, kteří chtějí najít partnera. Romantické řeči od něj nečekejte, je totiž vystudovaný matematik a má svůj sen: „Chtěl bych se dožít doby, kdy bude platit, že kdo se seznamuje bez seznamky, je hazardér.“

Na chvíli teď zapomínám, že jsem 8 let vdaná, a zkouším, jak by mi hledal toho pravého. Zadáváme do databáze mé údaje: 39 let, 173 cm vysoká, bezdětná, tmavé vlasy, novinářka. Mé představy o partnerovi: Hlavně, ať není mladší. Měl by být z Prahy nebo středních Čech, dítě nevadí a jeho zájmy jsou mi celkem fuk.

Přichází šok! Na monitoru vyjíždí 482 adeptů. Kdybych chtěla hledat v celé zemi, mám jich přes tisíc. Zírám, hned první, nějaký Vláďa, je na první pohled sympaťák. A minimálně 5 dalších, které si stačím prohlídnout, také nevypadají ani jako zoufalci, ano jako úchylové. Tak proč se říká, že ženská kolem 40 má problém najít mužského? Kouzlo této videoseznamky je v tom, že si adepty můžu hned na počítači pustit naživo. Z toho, jak mluví a jak se chovají, se dá docela dobře odhadovat, zda bych měla chuť jít s nimi na kafe.

Začínám přemýšlet, zda bych Vláďu neměla ukrást pro některou za svých kamarádek, s nimiž pravidelně řeším problém, že normální muži vymřeli. Fakt by se jim líbil, vím to. Jenže co když by pak při 1.schůzce zjistily, že to není ON. Ten pravý, v seriálu Sex ve městě se mu říkalo „pan Božský“. Ta zpravidla imaginární bytost, při setkání s níž se má srdce třepotat až v krku. Vždyť už umějí přesně popsat vzorcem hormonální bouři, která se v nás odehrává, když se opravdu zamilujeme, a celý ten podivuhodný pocit nazývají chemií lásky. Tohle přece počítačový program, který umí nabídnout zajímavého Vláďu, nedokáže. Tak jak to tedy je? Je při výběru partnera důležitější matematika, nebo chemie?

Co je důležitější? rozumět si, nebo vonět?

„Chemie je potřebná, ale ne zásadní. Řečí matematika to není podmínka postačující, ale nutná, říká Oto Kronrád. „Někdo nám takzvaně voní a někdo ne. Voní nám lidé s odlišným imunitním systémem, což hrálo roli zejména v dobách, kdy se žilo v malých společenstvích a vylučovalo se tak, že příbuzní uzavřou manželství mezi sebou. Mnozí lidé k nám však přicházejí s nereálnými požadavky, a když se jim nedaří najít partnera, říkají, že si nesedli, protože nezafungovala chemie. Není ji však přeceňovat, někdy by stačilo zkusit se trochu přizpůsobit druhému,“ míní.

Tvrdí, že když mi dá výpis 50 partnerů, kteří ke mně podle jeho počítačového programu takzvaně sedí, budou mezi nimi 2 nebo 3, s nimiž bych si měla rozumět tak, že by z nás mohl vzniknout pár. Jinými slovy, že si budeme rozumět a zároveň si vonět.

„I když věda v této oblasti hodně pokročila, zůstává záhadou, proč taková reakce proběhne právě mezi určitými dvěma lidmi,“ říká Luboslav Stárka, přední český endokrinolog, který se zabývá zkoumáním, co se odehrává v těle zamilovaných lidí.

„Roli zřejmě hraje, mezi jakými dětmi se pohybujeme ve věku mezi 4 – 6 rokem našeho života. Typy z naší blízkosti v dětství pak vylučujeme při výběru partnera. Je to zábrana proti tomu, aby se mezi sebou brali příbuzní. Ukázalo se to například v Izraeli, v kibucech, kde byly děti vychovávány společně. Partnerství mezi nimi nevznikají. Ze statisíců izraelských sňatků tvoří nanejvýš 2% ty, které uzavřeli děti ze stejného kibucu,“ vysvětluje.

Dalším faktorem, který má vliv na to, že se Matýsek zamiluje do Aničky, i když Maruška je hezčí a mnohem více o něj stojí, jsou feromony. „Tuto látku, kterou vydáváme, necítíme, přesto ji vnímáme podobně jako motýli či jiní živočichové,“ říká Luboslav Stárka.

Když se feromon některého muže setká s feromonem některé ženy a mimořádně si vzájemně zavoní, dotyční mají pocit, že je vzájemně něco přitahuje. Když se stejný feromon setká s jiným feromonem a nezavoní si vzájemně, dotyční si třeba rozumějí, ale chytat se za ruce je ani nenapadne.

„Už jsme schopni díky moderním metodám provádět pokusy, které ukazují, co se děje v mozku, když se například člověk rozčílí. Podobné pokusy zkoušely reakce na feromony. Když je vědci dávali čichat heterosexuálům, muži reagovali na ženský feromon a ženy na mužský. Když je dávali homosexuálům, jejich mozek reagoval na mužský, ale na ženský ne, stejně jako lesbičky reagovaly na ženský feromon. Takto to zní zjednodušeně, ve skutečnosti to je komplikovaný pokus. Dám se však tímto způsobem otipovat, kdo má homosexualitu vrozenou a kdo uměle vytvořenou, například pobytem ve vězení. Je z toho patrné, že feromony hrají v lidském životě velkou roli,“ vysvětluje endokrinolog.

Partner podle DNA

Ve Spojených státech si na teorii o odlišnosti imunitního systému už založila živnost seznamovací agentura. Slibuje, že najde ideálního partnera pomocí DNA. Pošlete nám 2 tisíce dolarů, vatovou tyčinku se slinami a my vám podle vaší DNA najdeme partnera. „Technický inženýr asi není ten, na koho byste se normálně obraceli s žádostí o radu ohledně výběru partnera. Já jsem si ale vzal na pomoc vědu,“ láká klienty zakladatel seznamky Eric Holzle. Partnery údajně hledá tak, že si ze zasílaných tyčinek se slinami vytváří databázi, srovnává je a ty odlišné pak dává dohromady. Klienti však musí vyplnit klasický dotazník se svými zájmy a představami o partnerovi, DNA prý slouží jen jako doplňující faktor.

V Maďarsku pro změnu vědci dlouhodobě srovnávali tváře lidí s tvářemi rodičů jejich partnerů, protože se snažili potvrdit či vyvrátit teorii, že se zamilováváme do lidí, kteří nám nějakým způsobem připomínají rodiče. Měřili lidem nosy, čelisti, lebky. Ano, závěr pokusu byl ten, že si ženy vybírají partnery podobné otcům, muži svým matkám.

Podobné pokusy jsou jistě zábavné, jenže stačí se rozhlédnout kolem sebe. Muž je vysoký urostlý lékař, žena pohledná blonďatá zdravotní sestra a jejich dceruška se jim zamiluje do rozvedeného plešatého barmana z vedlejší diskotéky. Podoba mezi ženichem a tchánem je asi jako mezi trabantem a audi, ale dcera je zamilovaná a vdává se.

Mladé ženy? Nedostatkové zboží

Ale vraťme se na začátek našeho zkoumání, kdo koho dostane a proč. Nejčastějším prostředím, kde lidé potkávají svého budoucího životního partnera, je škola, práce či akce, na které je přivedly společné zájmy.

Řeklo by se, že lidé, kteří se pohybují více ve společnosti, mají více možností se seznámit. Jenže ve skutečnosti úplně stejný problém, jak najít partnera, mají pětatřicetileté novinářky z New Yorku, které vymetají jeden večírek za druhým, i pětatřicetileté učitelky mateřské školy za Žďáru nad Sázavou.

Nejobtížněji se nyní hledá protějšek starším ženám a mladým mužům. Ano, čtete dobře, mladým mužům. Zdá se to zvláštní, ale šéf videoseznamky to vysvětluje takto: „Spousta mladých žen chodí se ženatými muži, řada jich odjíždí do ciziny a vdají se tam. Ve společnosti je i čím dál tím více lesbiček a nezapomínejme, že okolo 40 tisíc mladých žen se živí prostitucí, takže také nejde o partnerky čekající na seznámení. Celkově mají mladí muži méně vhodných protějšků.“

O starších ženách je naopak obecně známo, že to s hledáním partnera nemají snadné. Muži v jejich věku si často pořizují mladší partnerky, ti starší mnohdy už o další známost ani nestojí. Vdovci nebo rozvedení, kteří si umějí uvařit, uklidit a vyprat, jsou často po předchozích zkušenostech rádi, že mají klid. „My se snažíme tento nepoměr individuálně zvrátit. Těmto skupinám lidí nabízíme z naší databáze větší výběr partnerů, než s jakým by se jim podařilo setkat v běžné populaci. Naše seznamka je vlastně taková chráněná dílna pro nezadané. Ale pak už je na nich, jak s kontakty naloží. V momentě, kdy si někoho vyberou a jdou s ním na schůzku, už je to jen na nich,“ říká Mgr. Oto Kronrád.

Láska je jen iluze

Vysvětlení pro podivuhodný úkaz, že se zamilujeme právě do tohoto dotyčného člověka a ne jiného, měl filozof Arthur Schopenhauer. Tvrdil, že láska je jen iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. „Sňatky ze slepé zamilovanosti jsou většinou odsouzeny k zániku brzy nato, co pár přivede na svět děti. Dílo, které příroda zamýšlela, je v dětech dokonáno, pak už si protikladní partneři nemají co říci ani co sdílet, a tak se manželství rozpadne nebo je nešťastné. Naproti tomu sňatky z rozumu, kdy mají partneři nějaký společný základ, například společné zájmy, pohled na svět, naladění, bývají zárukou dlouhého a spokojeného soužití,“ napsal.

Problém je v tom, že většina z nás stále věří, že nám ideálního partnera přihraje náhoda, osud, štěstí či co. Typickým příkladem byla nedávná realityshow Hledá se táta v TV Prima. Tři mladé maminky se tam snažily najít partnera. Každá se sešla s desítkou adeptů při různých příležitostech, postupně je vyřazovaly, vybíraly ty nejvhodnější. Jenže co se nestalo. Ani jedna si nakonec partnera nevybrala. Ne, že by nebylo z čeho, ve finále skončili vesměs sympaťáci, kteří si rozuměli s jejich dětmi, mnozí tvrdili, že se zamilovali. „Tak proč do toho pořadu vůbec šla, když si nakonec nevybrala?“ zlobil se jeden z odmítnutých.

„Je mi to vůči němu tak trapné,“ vysvětlovala žena. Ze všech 3 hledaček nakonec vylezlo to stejné: Ti muži jsou sympatičtí, rozumíme si s nimi, ale něco nám u nich chybí. Jinými slovy, nedovedeme si představit, že budeme víc než kamarádi. Nevoní nám. „Nepřeskočila jiskra. Ale já si stejně pořád myslím, že někde pro mě nějaký chlap roste,“ řekla čtyřiačtyřicetiletá vdova, máma dvou dětí Naďa Rajchlová.

A tak zatímco většina z nás věří, že naše těla v nejneočekávanější dobu spustí neřízenou chemickou reakci a my propadneme pocitu, že jsme našli toho jediného či jedinou na světě, šéf seznamky Grand vede se svými klienty tyto rozhovory: „Radím vám, zkuste to s tím Péťou ještě jednou. Že jste si neměli o čem povídat? Ale nepříjemný vám nebyl? No vidíte! Běžte s ním ještě jednou, další schůzka je vždycky jiná než první. Opravdu se právě vy 2 k sobě hodíte…“

No a pak mu po čase přijde svatební oznámení, že dotyčná a Péťa mají svatbu.