Kdo hledá muže za plotem? láska s cizincem jako z harlekýnky?

KDE? Magazín Super
KDY? 15.2.2002
Autorka: Zuzana Pšenicová
Foto: Jaroslav Malina a archiv Super

Naše babičky těm knížkám říkaly červená knihovna a s hořícíma ušima pročítaly přiběhy o cudných láskách sextánek. My zas kupujeme paperbacky v trafikách a tváříme se, že jen proto, abychom si zkrátily jízdu vlakem. Ale stejně sníme o lásce svalnatého, inteligentního, bohatého a krásného muže. Jenže, najdeme ho v Česku?

Připadám si jako princezna

Jana S. si na nudu v manželství nemohla stěžovat. Její muž Karel chodil domů obden opilý a pokaždé něco nového vymyslel. Jednou ji jen tak ze špásu prohodil sklem ve dveřích, podruhé prohlásil, že se mu nelíbí její puntíkovaná zástěra a vůbec, že by ženský doma v zástěře neměly chodit. To byl důvod k facce. Jana by to asi ještě pár let vydržela, nebýt dvou malých dětí, které tatínkovými žertíky trpěly. Jednoho dne si řekla: „A dost! Lepší bude život s méně penězi, ale bez opilce.“ V té době už neměla téměř žádné sebevědomí, připadala si jako úpiná chudinka. Shodou okolností byla zaměstnaná v nakladatelství, které produkovalo krásné romány o lásce. Mockrát se do nich začetla a snila o něčem takovém. Jenže, kdo by chtěl zakřiknutou chudinku? A tak na sobě začala pracovat. Rozvod naštěstí prošel poměrně hladce. A osud, jako by si řekl: Tak teď ji pěkně odměním. Do nakladatelství přijel hlavní ekonom z kanadského Toronta. Sympaťák a ještě navíc čerstvě rozvedený. Blonďatá Jana mu padla do oka a věřte, nebo nevěřte — do roka byla svatba na Karlštejně. „Jsem ráda, že jsem se tehdy rozhodla osvobodit od autoritativního manžela. Teprve po druhé svatbě jsem objevila, že chlap může přinést kytku jen tak, za to, že jsem uvařila večeři. Asi jsem měla štěstí, že Kanaďanky své muže příliš nerozmazlují. George byl a je vděčný za každou maličkost, kterou doma udělám. Byl totiž zvyklý přijít z práce a pustit se do přípravy večeře. Žena přece měla na starosti dvě děti! A tak, když to mám shrnout, jsem teď po pěti letech nového manželství velmi šťastná. Žijeme v Torontu a já si připadám jako princezna…“

Váhám, jestli není lepší český ranař

Petra N. je intelektuálka. Zajímá ji feminismus a chlubí se, že má doma feministu, který ženám fandí. Našla jej, kde jinde, než v zahraničí. Paul je sice původem Čech, ale odmalička vyrůstal v Anglii, v prostředí, které bylo velmi liberální. Po roce 1989 se chtěl podívat do vlasti svých rodičů a už tu zůstal. Velmi dobře si s Petrou rozumějí — milují stejné filmy, divadlo, intelektuální debaty. V poslední době ale začíná Petra trochu přemýšlet, jestli Paul zas není druhý extrém. „Zpočátku mi bylo a vlastně i dnes je příjemné, že nezakrývá své city. Neustále mi opakuje, jak je se mnou rád a co je mu na mně příjemné a milé. Úplně při tom pookřívám. Na druhou stranu ale ta jeho citovost někdy jde na nervy. Je totiž hrozně křehký. Jakmile ho začne píchat v zádech, určitě má infarkt. V práci mu někdo neustále ubližuje, prostě se neustále z něčeho hroutí. A tak mě napadlo, zda by nebyl lepší český ranař, který se s ničím nemaže. Ovšem, zas na druhou stranu… neříkal by mi ta krásná slůvka,“ váhá Petra.

Prožijeme lásku jako trám?

Prožijeme lásku jako trám?

Jsem ráda, že žiju

Helena T. si svého Tunisana Maryna zpočátku nemohla vynachválit. Líbilo se ji, kolik umí jazyků, jak hezky se chová ke své matce i sestrám, jak je dvorný a velkorysý. Studoval v Praze, a tak se zdálo, že už načichl evropanstvím a není to tedy žádný barbar. Také proto nakonec kývla na to, že se spolu přestěhují do Tunisu. Oba měli uměleckou školu — Maryno tvrdil, že je tam krásně uživí. „Skutečnost byla samozřejmě dramaticky jiná. Mně se po delší době plné dřiny podařilo prorazit do místního „národního divadla“, kde jsem dělala režii a choreografii tanečních večerů a Maryno začal na mé úspěchy žárlit. Vrcholem všeho bylo, když jsem po pěti letech naznačila, že bychom se případně mohli vzít a on mi odvětil, že už od dětských let je zasnoubený se svou krajankou. Já vůbec nic netušila! Byla jsem tehdy v jiném stavu. V šoku jsem přišla o dítě, o peníze i o všechno, co jsme si spolu zařídili, a přijela jsem do Prahy s jedním kufříkem, a to ještě ráda, že jsem vyvázla živá.“

Plzak-kniha

A co na to lékař manželství?

Dr. Miroslav Plzák: „Jak dopadají smíšená manželství jsem zkoumal přibližně do roku 1995. Došel jsem k jednoznačnému názoru, že dobré je to, když si Češka vezme Němce, Rakušana nebo Američana. Jejich ženy jsou totiž na rozdíl od našich agresívně emancipované, takže ocení českou reálnou emancipovanost. Nejhůř dopadají manželství mezi našimi ženami s Araby nebo Jihoameričany.Také mám špatnou zkušenost se soužitím českých žen s Italy. Ital totiž považuje při namlouvání za samozřejmé, že lže. A tak se už dost žen napálilo když snědý fešák vyprávěl, jak vlastní v Míláně banku, a když tam přijeli, zjistily, že je úspěšný průvodčí ve vlaku. Na tomto místě bych ale rád varoval muže: pozor na Ukrajinky, jakmile zjistí, že kolem jde bohatší Němec, bez skrupulí vás opustí!“