Žárlivost

Vztah – Rozpad

Sexuálně erotická žárlivost je přirozený důsledek tří následujících skutečností:

  1. Nevěra je jen možný, dokonce častý.
  2. Nevěra je jev utajitelný.
  3. Důkaz věrnosti neexistuje.

Z uvedených důvodů žárlí každý, kdo miluje. Ovšem kultivovaný partner se dokáže s uvedenými fakty vyrovnat, o svých pochybnostech nehovořit a vztah tak nekazit. Kdo se nevyrovná s tím, že věrnost partnera je nedokazatelná, propadne žárlivosti, která zcela zaplní jeho vědomí, a žárlivost se stává chorobou, s níž si nemocný sám neporadí a jemuž nedokáže poradit ani jeho partner. Takovou žárlivost musíme léčit v manželských poradnách.

Velmi často jeden z partnerů ví o tom, že žárlivost je projev závislosti, a proto ji provokuje takzvaně nedůvěryhodným chováním. Žena třeba telefonuje s nějakým mužem a manželovi neřekne, s kým hovořila. Lze říci, že není příliš obtížné druhého partnera rozžárlit až do chorobného stavu. Pokud chce žít s partnerem v klidu a nemám v úmyslu se chovat nedůvěryhodně, mám si při seznamování, jak zprostředkovaném i nezprostředkovaném ověřit jeho sklon k žárlivosti. Lidé dávající ve vztahu absolutní prioritu věrnosti, mívají sklon k žárlení a snáze se rozžárlí až do stavu chorobné žárlivosti.

Jakmile se zřeknu jakékoliv myšlenkové kázně a začnu partnera sledovat, vyslýchat, slídit v jeho osobních věcech, zbavím ho svým žárlením jakéhokoliv vztahu k sobě a jeho láska, jak milenecká, tak i manželská, zanikne

Vše lze shrnout asi takto: milostná, erotická žárlivost je neschopnost vyrovnat se s fakty, že nevěra je jev možný, utajitelný a věrnost je nedokazatelná.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.

Správně tušená nevěra

Vztah – Rozpad

Správně tušenou nevěru musíme odlišit od žárlivosti. Žárlivost je neschopnost vyrovnat s tím, že nevěra je možná, takže žárlivec postrádá nejen důkaz, ale i indície (signály, náznaky) nevěry. Správně tušit nevěru znamená, že k nevěře dochází a podváděný partner ji začne správně tušit podle prokazatelných signálů nevěry. Patří mezi ně: náhlý pokles kvality sexu, pokles milostných projevů, častý pobyt mimo domov, ke kterému dříve nedocházelo, pozdní příchody z práce, výrazně snížený zájem o rodinu jako celek, včetně zmenšení finančních dotací.

Ani jeden z těchto signálů sám o sobě nemusí nic znamenat, symptomem ohrožení jsou, pokud se vyskytují všechny pohromadě. Potom se stávají náznakem ohrožení rodiny, protože signalizují, že druhý partner je nejen nevěrný, ale navíc mimomanželsky zamilovaný.

Obvykle nebývá problém nakonec takovou nevěru odhalit. Nejčastěji se nevěrný a zamilovaný partner přizná nebo méně často je dopaden in flagranti.

Správně tušená nevěra vytváří obvykle destruktivní, krizové klima v manželství a vznikají zbytečné rozvody. Lidé málo vědí o tom, že dopadení nebo přiznání mimomanželského vztahu vyhovuje vždy tomu, kdo je nevěrný. Jakmile je tato trpká a bolestná pravda venku, vše se v manželství začíná kazit, vše se posunuje k rozvratu a rozvodu.

Při správně tušené nevěře se může podváděný partner chovat žárlivecky, ale také může být jen smutný, zoufalý nebo naopak zlostný, agresivní nebo rezignující.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.

Dynamika nevěry

Vztah – Rozpad

Jsme nevěrní proto, že výše sexuální slasti s jedním partnerem klesá a je vyšší s partnerem jiným. Tak to máme zapsáno již ve svých genech. Byla-li samička vyšších savců oplodněna více samci, byla zajištěna kvalitnější reprodukce rodu. To samozřejmě není návodem, jak zplodit nového človíčka lidského rodu!

To za prvé, za druhé jsme trochu dětinští a chceme všechny ty procesy zamilovanosti prožít vícekrát než jednou. Manželství je manželství a má jiné radosti a strasti než milenectví, jenomže milenectví nelze v jeho plné podobě nacpat do manželství.

A tak dochází k nevěře v domnění, že v nějakém vztahu zůstane věčné milenectví.

Takto ovšem nikdy nevěrný partner svou nevěru nevysvětluje. Zde panuje zákon o vysvětlení jevu čímkoliv. Nevěrný manžel začne tvrdit, že se doma tak nějak neseberealizuje, že ztrácí své vlastní já, svou vlastní identitu, že duševně chřadne nebo že cosi velikého na něho padlo jako vrata od stodoly. Od jedné ženy musel manžel vyslechnout, že mu byla nevěrná, protože ho chtěla uchránit sama před sebou. “Já bych tě zahubila, Richarde, pochop mě”, kvílela světnicí (obývákem) a padala na kolena, zatímco Richard se chystal jí rozčtvrtil ústa.

Nevěru, kvůli níž se manželé rozvedou, je nutno chápat skutečně jako úhyn vztahu, jako jeho zhroucení.

Je-li nevěra nemocí manželství, je správné vědět, že pídit se po ní je jako pídit se po tom, jak získat salmonelózou. To je její zvláštnost. A tuto zvláštnost lze formulovat takto: Pídit se po nevěře druhého je náznak poruchy, která později hubí a pokřivuje vztah. Říkáme tomu příznaku žárlivost. Jak už víme, nemá řešení. Ovšem jinak nevěru musíme hodnotit nejen z morálního hlediska, ale prvoplánově. Nevěra ohrožuje manželství pohlavní chorobou a těhotenstvím milenky.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.

Manželská nevěra

Vztah – Rozpad

Tvrdit, že se nemá psát o nevěře, je totéž jako tvrdit, že se nemá psát o salmonelóze. Nevěra je skutečně pohroma manželství. Ovšem pohroma mající několik zvláštností.

Provozuje-li ji jeden z partnerů a pohromou se teprve stává, odhalí-li ji ten druhý. Pro toho, kdo odhalí nevěru druhého, je nevěra jev bolestivý, byť ne vždy. Jsou případy, kdy nevěrný si přeje, aby i ten druhý byl nevěrný, aby zaplašil své výčitky svědomí.

Stává se těžkou chorobou manželství, pokud se nevěrný partner do mimomanželské milenky zamiluje bezhlavě, lépe řečeno tupohlavě zamiluje a jako africký buvol opustí rodinu se s dvěma malými dětmi. Ta se nejlépe doma diagnostikuje, protože onen mimomanželsky zamilovaný sedí a tupě hledí před sebe a třese se strachy, aby mu milenka nezahýbala, protože on sám je ženatý.

S menším rizikem rozvodu je nevěra promiskuitní. Jeden z partnerů střídá nepřetržitě milence či milenky. Promiskuitní manžel nebo manželka dovedou obvykle nevěru skrýt. Hrozí jsem, že někdy (spíše zřídkakdy) se promiskuitně nevěrný přihlouple zamiluje do své milenky a rozvádí se.

Zajímavá je nevěra bigamická. Častěji muž než žena má celý život stále stejnou manželku i milenku. Je to poněkud nepochopitelné.

Jedině uznání schopná je nevěra genšovská nebo též podle prezidenta asociace manželských poradců PhDr. Šmolky nevěra rekreační. Milenci se scházejí občas, popovídají si, pozasmějí se a s pevným příslibem, že se nikdy nerozvedou, odejdou za svými legálními partnery. Lze o ní říci, že je osvěžující zvláště pro manželský sex a nikdy nezkazí zbytečně nezletilcům jejich dětství.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.

Sobec

Vztah – Rozpad

Zní to nadneseně, ale zatím jsem nenašel vztah, včetně manželství, kde by si partneři navzájem nepřipadali jako sobci. “Je to hodný člověk, ale takový malý sobeček”. To je nejjemnější tvrzení na téma “sobec”.

V bdělém vědomí – jakmile se v něčem nevyznám – vznikají bleskově jalové, tak řečeno “prázdné” myšlenky: “Nenapadlo ho koupit mi zmrzlinu, je to sobec a myslí jen na sebe”. Když někoho něco nenapadne, tak za to přece nemůže. Být ustavičně zaujat tím, co druhý chce a čekat, že budu vyplísněn, že ho (ji) něco nenapadlo, je jednak nesnesitelné, jednak nemožné.

Protože se nezacvičujeme v párovém myšlení, v němž musíme 50% rozhodování obětovat druhému, nemyslíme párově, ale individuálně a přespříliš brzy si připadáme jako sobci. Nezačneme řešení hledat, ale vyboxovávat.

Pojem sobec má srozumitelný smysl, ale nesrozumitelný situační význam. Uvažujme elementární příklad: muž přijde z práce domů a na dvacet minut si lehne. Žena začne všelijak hartusit, protože jí manžel připadne jako sobec, který místo, aby se s dětmi učil, leží. Manžel považuje manželku za sobce, která ho po práci nenechá dvacet minut v klidu ležet. Srozumitelný význam může pojmu “sobec” dodat až třetí osoba (dnes se říká pozorovatel nebo expert), která třeba řekne že na dvacet minut ležení má muž právo, protože učit se s dětmi je na dvacet minut odložitelné.

Jinak dokud neumíme párově myslet, to znamená respektovat, co druhý chce – ovšem tak, že respekt musí být oboustranný, jinak si budeme připadat jako sobci, ač jimi jinak nejsme.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.

Ponorka

Vztah – Rozpad

Někdo říká ponorková nemoc, jiný ponorková situace nebo ponorkový vztah a je tím míněno rozhašteření páru, kteří žijí formou uzavřeného soužití.

Dnes na přelomu tisíciletí je zřejmé, že ponorková situace má tři zdroje:

– dlouhodobým soužitím se pozitivní obsahy a náměty dorozumívání vyčerpávají a pozornost se obrací k nedostatkům

– ustavičným dotíráním na intimitu, chtít o druhém všechno vědět, vzniká popudlivost (co si druhý skutečně myslí je nám nedostupné)

– trend lidských emocí jistit více, boj o soutěživost (kompetici) než spolupráci.

Kdysi, když guinejský domorodec zabil jiného domorodce, byl rád (kladná emoce), když nepřítel měl strach, byl rovněž rád. Toto divošské poznamenání v sobě nosíme a projevuje se takto: mám svou ženu rád, ale v exitované náladě, je-li mezi námi nějaká nevyřešená neshoda, uklidní mě, když se manželka naštve. Ona se naštve, já se uklidním, jde se s ní s přátelit, ale ona naštvaná mě odmítne a tím naštve znovu mě a ona sama se tím uklidní. Je to tak zvaný ping pongový efekt v páru a začne rozkládat vztah o to více, čím méně si ho uvědomíme.

Existují dokonce odporné párové manýry, kdy mě manželka úmyslně naštve, aby si otestovala, že mi na ní záleží (záporná emoce). To už je ovšem manželka hystercká a došlo k neštěstí, že jsem si ji nesprávně vybral. V dobré víře, ale bez poučení.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.

Vyčítání

Vztah – Rozpad

Není možné udržet na únosné úrovni dlouhodobý vážný vztah, pokud si partneři neuvědomí, že vyčítat znamená urychlit rozpad vztahu.

Vyčítání totiž nemá dorozumívací řešení. Vyčítám obvykle v případě, že mi partnerka ublížila, že se nějak provinila a já jsem proti tomu bezmocný. Už víme, že žárlivecké vyčítání musí skončit nepřátelsky, protože nařčený partner není schopen dokázat, že byl věrný.

Existují ale i jiná vyčítání a u nich je podstatné, zda vím, že mi ten druhý ublížil nebo se to jen domýšlím. Začněme druhým případem. Žena řekne muži: “Co já mohu vědět, jestli mě máš vůbec rád?” Zde dokonce žena přiznává, že nic konkrétního neví. Ale jsou i případy, kdy vědět může, ale nějaké opominutí manžela si vykládá jako provinění: “Zapomněl jsi na naše výročí svatby, jsem pro tebe jedno velké nic, zatímco já…”.

Pokud se druhý nějak proviní, mělo by stačit pouze upozornění nebo připomenutí. Vždy se pak musíme smířit s omluvou a nežádat více!

A to proto, abychom se vyvarovali poměrně standardních, ale zcela bezcílných dialogů typu:

Žena: “Zapomněl jsi koupit chleba. Vůbec na mě nemyslíš, ale nejen na mě, ale ani na našeho Jiříčka. Jsme pro tebe jenom vzduch, klidně jsi nás schopný nechat umřít hlady!”

Muž: “Nemohu za to, že jsem zapomněl, podej mi tašku a já skočím do pekárny.”

Žena: “Nejde jenom o ten chleba, ten dovedu si ho přinést i sama, ale o to, že ti na nás vůbec nezáleží!”

Muž: “Mně na vás záleží…”

Žena: “Nezáleží….” a rozpláče se.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.

Vmetky v dorozumívání

Vztah – Rozpad

V každém, kdo není poučen, je zakleto chovat se v rovnoprávném vztahu nerovnoprávně. Zachce se nám poroučet a rozkazovat, kdo je v domě pánem. Ovšem protože je to zakleto jak v ženě, tak v muži, nastane dorozumívací střet, který rychle vyústí do hádky.

Tak například výrok muže: “Zakazuji ti stýkat se s tou Novákovou z třetího patra” je klasický dorozumívací vmetek, nebo-li tak zvaná komunikační intruze. Slovo “zakazuji ti” je vůbec přísně zakázáno v rovnoprávném dialogu. Patří do nerovnoprávného dorozumívání, jako třeba do vztahu učitel-žák. Učitel nejen že smí žákům něco zakazovat, ale dokonce musí.

Máme-li jednoduše sklon zanášet nerovnoprávné dorozumívací vmetky do manželství, vykoledujeme si na příklad “co ty mně máš co zakazovat, radši poseč trávu a vyčisti králíkárny”.

Chceme-li, aby se manželka nestýkala s nějakou pochybnou Novákovou ze třetího patra, musíme ji rovnoprávně upozornit, že si něco nepřejeme. Nejlépe otázkou: “Zamysli se, je správné se stýkat s Novákovou ze třetího patra?”. Vmetky nerovnoprávného dorozumívání se v rovnoprávném páru významně podílejí na tom, že se doma nemluví, ale štěká. Proto bychom měli slova jako poroučet, zakazovat, vyhrožovat a trestat velmi zvažovat.

Nebezpečné je také slůvko “ať”. Na příklad “Ať už tě nevidím s tou Novákovou”. To lze říci desetileté dceři – a i v takovém případě by bylo lépe říci: “Vyhov mi, dceruško moje, a nestýkej se s tou Novákovou”.

V rovnoprávném páru ztrácíme automaticky padesát procent rozhodovacího práva a musíme se smířit s tím, že často nebude po našem.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.

Jednostranné manželské usmiřování

Vztah – Rozpad

Usmiřování je proces probíhající jak v prostoru “bdělého vědomí”, tak v prostoru “chování”. Křičet, vyčítat, urážet, jsou slovní projevy chování. Jejich citový doprovod, to jest kvalita nepřátelských emocí, jsou třeba zloba, nenávist nebo naopak lítost. Takto zní popis hádky. Hádka v manželství řešena být musí. To jest k usmíření dojít musí, jinak se hádka řetězí, zvyšuje se délka a četnosti hádek a hrozí tak rozvrat jednotlivých složek soužití.

Jednostranné manželské usmíření spočívá v tom, že jeden z manželů, ač ví, že je v právu, ustoupí.

Takový manželský partner, který ustoupí, bývá obvykle psychicky vyzrálejší a nemusí se dopouštět ničeho nesvéprávného, pokud obsah hádky je jalový, nevěcný. Třeba co bude nebo nebude za dvacet let. Nejvýše neústupného partnera hýčká a případně podporuje jeho vrozenou neústupnost.

Něco úplně jiného je jednostranné manželské usmiřování, kdy jeden z partnerů ustoupí v instrumentálních návrzích, to jest v návrzích, z nichž vznikne rozhodnutí o společném soužití. Takový partner se jednostranně usmíří jen proto, aby byl doma klid. Klid možná nastane, ale v partnerovi, který se takto jednostranně usmiřuje se městná zvláštní odvetné nepřátelství, zvláště pokud je zjevné, že jednostranným usmířením mu vzniká nějaká újma. Zásadně platí: hádce se v manželství nevyhneme, ale musíme ji umět ukončit. A ukončit neznamená vždy ji vyřešit, ale přerušit, utnout.

Takže ve sporu o bezvýznamnou záležitost je dokonce správné jednostranně ustoupit, i když vím, že mám pravdu, ale ve sporech o soužití (instrumentální spory) je jednostranné ustupování nebezpečné, protože vzbuzuje pocity odporu a nepřátelství v tom partnerovi, který se jednostranně usmířil.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.

Druhá manželská vývojová krize

Vztah – Rozpad

Je rovněž manželskou krizí danou podmínkami vývoje manželství. V padesátých letech přicházela o něco později, než dnes, protože rozhodujícím faktorem byl odchod dětí z rodiny. Všeobecně se označovala “empty nest”, neboli uprázdněným hnízdem.

Dnes nastává v době, kdy nejmladšímu dítěti je 13-14 let. Vzniklo jakési přesvědčení, že po pubertě už potomstvu nezáleží na tom, zda se rodiče rozvedou nebo ne.

Zatímco vinu na první manželské vývojové krizi mají oba manželé stejnou, druhou manželskou vývojovou krizi zapřičiňují spíše muži, protože se mimomanželsky zamilují do podstatně mladší partnerky. Nezáleží vůbec na tom, jaké bylo až dosud manželství. Zamilovaný čtyřicetiletý muž opustí právě tak nevydařené jako zcela vydařené manželství.

Na problematice viny rozvodu manželství vlivem druhé vývojové krize manželství lze ukázat složitost výkladu manželských jevů. Muž ve věku kolem čtyřiceti let se zamiluje ovšem hlavně díky obratnosti mladé partnerky, která ho chce “ulovit”. Návrh na rozvod ale obvykle podává manželka, která neunese utrpení manželovy nevěry. Statistika nám říká, že ve věku 40-50 let převážně podávají návrh na rozvod ženy než muži a tak vzniká dojem, jako by ženy měly na rozvodovosti v údobí druhé manželské vývojové krize větší vinu. Je to jen jakási statistická iluze.

Dalším závažným důvodem v rozvodovosti v údobí druhé manželské vývojové krize je mužský i ženský alkoholismus. Partner, který nepije, se v okamžiku dospívání dětí konečně rozhodne k rozvodu a odmítne snášet peklo soužití s alkoholikem. Bohužel z onoho prvního důvodu rozvodu manželství.

Autor: Miroslav Plzák, S kým dál…?, vydalo nakladatelství a vydavatelství seznamovací agentury GRAND®, Praha 2000.